Rudolf Krautschneider (*1943)

"U cestovatelů si cením hlavně toho, co pochopili, a méně už toho, kde byli."

Bezmála 50 let staví plachetnice a podniká na nich plavby oceánem, nejraději do polárních moří, která jsou podle něj plachetním rájem.

Ve svých knihách píše o lidech a oceánu. Říká: "Ledový vítr vane možná proto, aby zahnal většinu lidí do teplých krajin a Arktida s Antarktidou mohly ještě chvíli klidně spát."

... Dánským průlivem mezi Islandem a Grónskem putují od severu v mlčenlivém šiku ledovce a, aby se jich kormidelník nebál, často je přikryje závoj mlhy. Vysoký příboj nebo vlnění oceánu se dunivě tříští o pobřežní skály. Před lodí se objeví na hladině balvan. Po úleku přijde úleva - není to skalisko, ale hřbet velryby, která tiše zafuní a vypustí tenký gejzír vody z hřbetního otvoru jako malý obláček k nebi. Velryba je družná, a tak se jich na hladině objeví více. Štíty hor jsou bílé ledovci, pod kterými z ostrých skal hučí vodopády a zvonivě šumí bystře tekoucí potoky.

Plavbu na tajemné ostrovy Františka Josefa, které objevil a zmapoval Julius Payer v letech 1872-24 na lodi Tegetthoff pod rakousko-uherskou vlajkou, jsem v roce 1979 nedokončil a vrátil se ze Špicberk. Byl konec září a hustota ledové tříště nedávala desetimetrové plachetnici Polka bez motoru žádnou šanci.

Na jižní polokouli svírají Antarktidu řvoucí čtyřicítky a vyjící padesátky - nejbouřlivější moře světa. Za hukotu vln pomalu a majestátně plují po hladině obrovské ledovce, které Antarktida porodila. Proudy je unáší k severu, kde v teplých vodách roztají. V zátokách skřehotají a pískají mnohatisícová hejna tučňáků při lovu ryb. V těch chladných a opuštěných vodách kypí život. Je fascinující v nich plout na malé plachetnici...

PF 2019

Přeji pohodu při plavbě životem

 

Váš

Rudolf Krautschneider, mořeplavec a snad i spisovatel


Vybral jsem pár citátů, ze svých knih:

"Dobrý učitel hlavně nepřekáží svým žákům."

"Jestli vůbec existuje něco jako náhoda, pak je jí určitě život sám."

"Lidé jsou všude jinak jiní."

"Každá odpověď rodí jen další otázku."

"To, co nevnímáme, je mládí."

"Nové je spíše pochopením starého v jiných souvislostech."

"Moudrý vnímá štěstí, hloupý až když je ztratí."

"Celý život se učíme přemýšlet, ale právě v těch nejdůležitějších chvílích přemýšlet nesmíme."

"I jedna dětská slza změní tvář oceánu."

"Někdo potřebuje odvahu k tomu, aby odcestoval. Jiný stejnou, aby zůstal."

"Nejzajímavějším místo na světě je tam, kde jsi ty."

"Nejdál dojde ten, kdo jde jenom jedním směrem. Ideální je, aby nic nenesl."

"Každý máme jinou cestu a můžeme se jenom těšit, když nějaký čas kráčíme souběžně."

"Hemžení lze také chápat jako předzvěst klidu."

"To nejhorší, co se může chlapovi přihodit, je mít výhodnou práci, krásný dům, hodnou ženu, ale žádný čas na svoje sny."

"Cestovatel na své cestě získal nové prožitky jako protihodnotu za prožitky doma nezískané."

 

Úryvek z připravované knihy "Jak zvorat oceán"

Jako kluk jsem seděl celé hodiny u splavu na řece Dyji a díval se na vodu, která přetékala přes splav, šuměla, pěnila a hrála svoji vodní uklidňující symfonii, jejíž melodie navždy uvázla v mojí paměti. V tom vodním pohybu byl skryt celý vesmír, neustále se měnící a záhadný.

Jsme nepatrnou součástí vesmíru. Jestli existuje něco úžasného, pak je to schopnost našeho myšlení. Je to spíše anomálie, která se patrně vymknula zákonům hmoty. Jakási odnož, která nikam nevede. O to více můžeme žasnout a radovat se z prosté rozkoše myšlení a tvorby. Vědění ale není jen sběr informací.

Každý životní příběh má nezaměnitelnou hodnotu, protože jsme potůčky. Stékáme do rodinných říček a národních řek, abychom se slily do moře našeho společného života.

Je jenom dobře, když ten přítok i přes všechny naše omyly a chyby posiluje moře radosti na zemi, protože jenom radost je mírou našeho společného úsilí a úspěchu.

Je nesporné, že rodička je vyvěrajícím pramenem života, ale skutečnou matkou nás všech je příroda.

Zrod človíčka zároveň plodí příliš mnoho otázek, na které nikdy nenajdeme odpověď.  Až při zániku našeho života nám smrt přece jenom dovoluje nacházet alespoň nějaké odpovědi.

Zlo a dobro.  Tyto hodnoty se navzájem prolínají ve věčném boji. Otázka zní, jestli hodnoty těchto dvou veličin nejsou konstantní. Možná představují jakousi rovnováhu, kterou lze jen těžce naším úsilím změnit.

Ti, co myslí, že mají málo, mají akorát. Ti, co mají akorát, mají moc. A ti co mají moc jsou blázni, kteří věří, že je peníze zachrání.

O všem můžeme mluvit. Otázka zní – co ale uděláme. Každý okamžik, který žijem, je úžasný, stačí si to uvědomit.

Hloupý píše knihy hlavně o sobě, chytrý, aby se daly dobře prodat. Moudrý v nich klade sobě a čtenářům otázky, na které neumí sám odpovědět. Ale ten nejmoudřejší je patrně nepíše vůbec.

S POLKOU NA SEVER

4. května 2018 vyplouvá jachta Polka na sever s cílem Barentsovo moře.

Posádku tvoří Rudolf Krautschneider a Jiří Fejfar.

Plán plavby předpokládá strávit v mořích severu letní období.

Volné plutí polárními moři je plavbou pro radost.

 

Ocelová jachta Polka

délka: 7,8 m

šířka: 2,9 m

oplachtění sloop: 32 m2

výtlak: 5 t

ponor: 1,5 m

zesílená ocelová konstrukce umožňuje rozumnou plavbu v ledovém poli

CHLAPEC OD ŘEKY DYJE

Malá knížka Rudolfa Krautschneidera s ilustracemi Ladislava Vlny popisuje životní příběhy Karla Antona Postla, který se narodil v roce 1793 v Popicích u Znojma.

Tento moravský rodák procestoval Ameriku v neklidných čase válek a revolucí. V roce 1828 vydal pod pseudonymen Charles Sealsfield svůj román Tokeah - Bílá Růže o původních obyvatelích Ameriky.

Stal se tak společně s F. Cooperem (Poslední Mohykán) klasikem tohoto druhu literatury. V knize Mys Dobré naděje vydané v Německu byl Charles Sealsfield zařazen mezi autory světových jmen jako J. Verne, K. May, J. Conrad, J. London, R. Kipling.

V Popicích v jeho rodném domě je muzeum Charlese Sealsfielda.

DÁREK K VÁNOCŮM

Zdálo by se, že to nejdůležitější pod stromečkem jsou dárky. Kola, lyže, šaty, boty, počítače a podobně. Také jídlo má být dobré a hlavně ho má být hodně. O naši duši se pak postará televize. Věřím, že každý člověk je filosof. Právě na Vánoce je čas pokusit se v sobě objevit trochu moudrosti a nechat ji propuknout. Pro vaše blízké to bude zajímavý dárek. Nebojte se a zkuste to! Kdyby vás náhodou nic nenapadlo, pak alespoň mlčte. To prý je ta největší moudrost. Našim filosofickým Vánocům by také pomohlo, kdyby energetické závody vypnuly elektrický proud od večera do rána. To abychom mohli pod stromečkem zůstat při svíčkách a měli na to povídání správnou atmosféru.

„Kolikrát jsem již se svou lodí dosáhl horizontu, a přece se přede mnou objevil vždy další, abych byl zachráněn.“

„Pokaždé jsem cítil vděčnost za přátelskou pomoc, kterou mi lidé prokazovali při mých plavbách. K tomu se přidávala i radost, že moji nepřátelé nedokázali moje plány zhatit.“

„Uklidňuje mě, když si příboj moje slova napsaná do písku odnáší s sebou do moře. Slyším je potom v šumění vln.“

„Na rozdíl od zvířete, člověk stále na něco mimořádného a zvláštního čeká. Jako by si říkal. A to je vše? Možná, že tohle čekání znehodnocuje kvalitu okamžiku, který by se mohl stát absolutní hodnotou bytí, aniž by tak musel být chápán.“

„Rozhodování je vlastně život. A já bych chtěl konat impulzivně a s přirozeným instinktem, ze kterého tuším vytouženou nevinnost.“

„Abych věděl, kam jdu, nestačí mi jen dívat se před sebe. Musím se otočit zpět, abych viděl, jaké zanechávám stopy.“

„Nejcennější je na nás právě to, čím se lišíme od jiných.“

„Když člověk vlastní dům, je to pro jeho pohodlí, a nebo je to místo, kde se může svobodně rozvíjet jeho duch?“

Rudolf Krautschneider (z knihy Moře solí země)

 

SKROMNÉ PŘÁNÍ DO NOVÉHO ROKU

Bůh šel světem a právě došel k našemu paneláku. Snad to byla náhoda, že potkal zrovna mě. Bylo těsně po půlnoci a z televizorů zněla národní hymna mezi střílením petard a světlic. Popřál jsem mu šťastný nový rok. Na oplátku se mě zeptal, zda chci splnit nějaké přání.

„Chtěl bych být čestný, spravedlivý, pracovitý a kamarádský, stálý, chytrý nebo spíše moudrý, houževnatý, dochvilný, spolehlivý, milující, rovný ve svých činech, velkorysý a štědrý, nesobecký a přející, abstinent, tvrdý k sobě a jemný k druhým, všímavý, hodný, tichý, přístupný, solidní, seriózní, sdílný i mlčenlivý, obětavý i spravedlivě přísný, vtipný i snášející humor jiných, bdělý, ostražitý, důvěřivý, skvělý ale ne skvící se, romantický, tvořivý, poetický, hrdý, skromný, odvážný, vášnivý, vytrvalý, otcovský, přesný, s nadhledem, mírný, sečtělý, vědoucí, vzdělaný, bez předsudků, chránící přírodu, nezištný, pravdomluvný, cílevědomý.“

Bůh pokyvoval na souhlas hlavou. Už ho ale od toho kývání trochu bolela hlava.

Přerušil mě: „Ode dneška budeš takový, jaký si přeješ. Ale už bylo dost těch tvých přání k Novému roku.“

„Mám ještě jedno přání,“ prosil jsem. „Opravdu poslední.“

„Co by sis tak pro boha mohl ještě přát,“ bručel si Bůh pod vousy.

„Přeji si, aby se také o mně ode dneška říkalo, že jsem docela obyčejný a průměrný člověk.“

Rudolf Krautschneider (z knihy Moře solí země)

Volby v přírodě

VOLBY V PŘÍRODĚ

Prase domácí, krokodýl, tchoř, kapr, had, kojot, skokan zelený, želva a králík se rozhodli, že budou kandidovat ve volbách a v případě úspěchu chtěli vládnout přírodě.

Prase domácí jako všežravec slibovalo všem hojnost stravy, malé ale jisté chlívečky a kontrolu nad tím, co kdo už sežral. Rozhlašovalo: „Krokodýla nežeru!“

Krokodýl dělal, že je hodný a na plakátech držel v náručí mládě. Opatrně se usmíval, aby nebylo vidět, jaké má ostré zuby. Ostatně ty velké zuby má jenom proto, aby udržel v tlamě cigáro. Věří, že je nejsilnější a nejchytřejší. Slibuje, že nikomu, kdo umí dobře počítat, to nespočítá. Ani on prase domácí nikdy nežral.

Tchoř prohlašoval, že nechá to, co je, a zajistí ještě i to, co bylo. Hrozně však pořád páchne a čekat, až vyčichne, nechce. Moudří mu radili, ať si změní jméno. Ale tchoř byl na své jméno pyšný.

Kapr, který žil dlouhou dobu s krokodýlem v bahně, se s ním rozešel ve zlém. O kaprovi se ví, že má sice také zuby, ale místo aby kousal, raději kalí vodu. Říká, že nikdy nikomu neublížil, a míní v tom pokračovat i nadále.

Had tvrdil, že je dostatečně ohebný, aby se dal vytvarovat, jak je potřeba. A že určitě není jedovatý, ale je spíše slepýš. Bude vidět jen to, co se mu řekne.

Kojot, kterého bylo vždy nejvíce slyšet, rozdával nadávky napravo i nalevo a pak dokonce nahoru i dolů. Sliboval, že v případě volebního úspěchu zavede chaosem pořádek a zruší i černé noci.

Stará želva jde pomalu a ještě se pro jistotu opírá krunýřem o zem. Volte tuto kráčející životní jistotu!!!

Skokan zelený jen tak skákal, ale kdyby si mohl vyskakovat, viděli byste, co by dokázal. Sliboval například bílý sníh. Všichni mu dávali za pravdu, ale báli se, že by po nich na to chtěl peníze.

Králík byl opravdový demokrat. Chtěl rovnost pro všechny. Nabízel se, že ji v případě volebního úspěchu vybojuje, aniž by užil násilí. Nabídka byla tak velká, že voliči šli raději místo k volbám do hospody. Nechápali, proč alespoň jeden kandidát není člověk.

Po volbách se ukázalo, že prase domácí a krokodýl se navzájem žerou, a sežrali všechno tak důkladně, že pro nikoho jiného nezbylo ani sousto.

Tchoř se přes volební úspěch do vlády nedostal, a tak zápach, který se z vlády line, není jeho. Nevzdává se však a věří svojí propagandě, která hlásá: Voní jak tchoř.

Kapr už nemůže kalit vodu, a tak si po večerech čte román Jak se kalila ocel.

Ohebný slepýš viděl, že ve volbách uspěl neúspěšně. Tak se zase kroutil jako had.

Kojot po svém neúspěchu viděl černě. Ve smečce se začalo šuškat, jestli člověk s tak černými myšlenkami může být vůbec běloch.

Želvu nezvolili, a tak odpočívá na krunýři. Její želví voliči totiž nestihli dojít k volebním urnám včas.

Ani hesla skokanů zelených „Komu se nelení, k těm skočí zelení“ neuspěla.

Pro malý počet skutečných demokratů v přírodě neuspěl ani králík.

A co prase domácí s krokodýlem? Dávají najevo, že kdo není schopen sežrat všechno, neměl by ani kandidovat. O krokodýlovi se ví, že umí čekat, ostatně přežil už i dinosaury. No a co člověk? Ten si v přírodě nevybere, protože je sám její nedílnou součástí a ve všem se jejím tvorům podobá.

(Rudolf Krautschneider, z knihy Moře solí země)


Proč psát knihy?

Je nesporným faktem, že knihy jsou obyčejné zboží. Jako cihly nebo třeba šicí stroj atd.

Kniha je prostě věc, která se vyrobí a zákon trhu zhodnotí její prodejnost. Takže by se měla i tak psát. Spisovatel, jakýsi prvovýrobce, by měl brát v úvahu to, co se bude čtenáři líbit. Podle toho by měl svůj text vyrobit.

Nakladatel je vlastně investor, který nese veškerá finanční rizika. V tomto směru jsou nejúspěšnější texty takzvaného bulváru. Ani ti nejuznávanější spisovatelé nemají tolik čtenářů. Může to znamenat, že úspěch se dostaví, když se z bulváru spisovatel poučí.

Další cestou k úspěchu může být reklama. Vsugerovat lidem, že kdo si tuto knihu nekoupí, není in.

Mnozí spisovatelé píší knihu protože věří, že lidstvo se bez jejich textů neobejde. Některé k psaní donutí blízcí přátelé nebo maminka. „To musíš napsat!“ A oni píší.

Je možné také získat grant na své literární dílo. Potom můžete vytištěné knihy rozdat. Nejste na financích závislí.

Některé texty jsou natolik dobré, že si spisovatel i vydavatel najdou široké spektrum čtenářů. Zpravidla mají dobré kritiky. Jsou také ovšem spisovatelé natolik originální, až geniální, že se jejich knihy prodávají samy.

Proč ale v tak malém Česku vychází desítky tisíc titulů knih ročně? Je to záhada. Možná, že je v dobrém tónu napsat knihu. Třeba cestopis z prodloužené dovolené. Myslím, že my Češi jsme národ spisovatelů. Mám dokonce i pocit že spisovatelů je více nežli čtenářů.

A teď to, co je pro mě nejdůležitější. Proč píši knihy já? Upřímně, protože musím. Je mi jedno, jestli moje texty vyjdou knižně nebo ne. Tak i tak bych je napsal. To, že si moje knihy našly tisíce čtenářů je až s podivem.

Knihy. Je jich všude hodně. Knihovny vyřazují tisíce titulů a prodávají je po koruně. Nádraží jsou zaplněna množstvím knih, které si můžete vzít zadarmo.

Na nádraží v Doudlebách přijel starší trochu zanedbaný muž a v dvoukoláku přivezl knihy.

„To jste všechno přečetl?“ ptal jsem se ho.

„Já je vůbec nečetl. Před týdnem jsem si tady naložil plný dvoukolák knih a chtěl jsem s nimi topit. Ani na to se nehodí, kniha nehoří a trhat listy je zdlouhavé a je z toho spousta popela,“ zdůraznil. Vyházel je zpět do přihrádky a odešel.

Pracuji teď na své patnácté knize. Rozjímání toho muže mi dalo hodně na přemýšlení. Ale ať myslím, jak myslím, píšu dál.

Rudolf Krautschneider

 

Docela obyčejná vděčnost

Za to že jsem a vnímám

Za to že vidím a slyším

Za to že miluji a mám rád

Za kamarády z dětství

Za to že obdivuji spoustu lidí a mohu si jich vážit

Za chyby ze kterých jsem se poučil

Za to že jsem zdravý a mám pohodu

Za to že mám přátele i nepřátele

Za dvojčata hloupost i moudrost

Za to že věřím v lidskost

Za prohry, které mě poučily o iluzi z vítězství

Za šumící lesy i mořské vlny

Za slané moře, které je pro mě sladké

Za vítr, který hladí tvář a vrší závěje sněhu

Za šustot, se kterým uklízí na podzim listí v alejích

Za šťastný dětský smích

Za stáří, které nevnímám

Za paměť i zapomnění

Za víru, která nás nevtáhne do víru

Za chvějivé hromy a blesky

Za déšť, který myje náš svět

Za ticho silnější než hluk

Za žížaly a hraboše kypřící půdu

Za hmyz opylující květy

Za ptáky mouchojedy

Za nemoci, ze kterých jsem se vyléčil

Za utrpení, které nás vždy obohatí

Za ženskou hebkost a vůni

Za střelu, která nás minula

Za všechno, co jsem od života dostal i nedostal

Za chůzi, kterou měřím svět

Za ty, kteří šli kus cesty mým životem

Za lásku, kterou nám dali nebo mohli dát rodiče

Za schopnost vnímat vesmír, který nám umožňuje ještě přežívat

Za návrat všech, co se mnou pluli

Za možnost žít naplno – žít a nebát se

Za hřbitovní ticho

(z připravované knihy)