» Jak zvorat oceán
JAK ZVORAT OCEÁN

3. července 2015 po dlouhých neúspěšných jednáních s kapitanátem přístavu Portimao v Portugalsku se posádka voru Eurica rozhodla z plavby rezignovat. Důvodem byla absolutní arogance moci přístavních úředníků. Neustálé obstrukce a bránění Eurice opustit přístav v Portimau trvaly od února. A to i přesto, že Eurica měla v pořádku všechny potřebné dokumenty, které ji opravňovaly k plavbě po moři včetně pojištění, byla vybavena předepsanými záchrannými prostředky, rádiem, GPS... Situace se stále opakovala. Jednání na úřadu kapitanátu probíhala i s tlumočníkem. Úředníci své podmínky neustále měnili a stupňovali. Nakonec svůj souhlas podmínili vykonáním prohlídky voru, která měla proběhnout po spuštění voru na vodu. V dohodnutém termínu jsme Euricu za 800 euro spustili portálním jeřábem na hladinu a čekali. Když nikdo z úředníků nepřijížděl, rozjel jsem se tlumočnicí na kapitanát. Tam jsem se dozvěděl, že prohlídku kapitán přístavu zakázal bez udání důvodu, aniž by nás někdo informoval. Tento projev arogance úřední moci byl asi posledním hřebíkem do rakve našeho projektu. Museli jsme Euricu opět vytáhnout a zaplatit její přepravu zpět do loděnice. Naše frustrace byla obrovská. Ujištění místních, že by to úplatek ve výši několika tisíc euro vyřešil, neakceptuji. Následujícího dne ráno jsem si při pádu ze žebříku zranil nohu. Bylo jen dobře, že jsem nemohl chodit.

Je 6. července 2015. Je zvláštní, že zrovna jedním z důvodů upálení Jana Husa byl jeho protest proti prodávání odpustků. Odpustky jsou vlastně úplatky a úplatky jsou prý součástí i dnešního světa. Říká se, že kdo maže, ten jede. Já jsem ale nikdy nemazal a mazat nebudu. Sedím doma v Lupenici a jen těžce hledám slova.

Před čtyřmi lety jsem začal kreslit plány voru Eurica pro plavbu Atlantikem. Cíl byl jasný – plout z Evropy do Ameriky a zpět. Před dvěma lety jsem začal vor stavět. Samozřejmě mi pomáhali přátelé. Stavět plavidlo je vždy radost a plout je naplnění snu. Vor Eurica uplul pod portálovým jeřábem asi 20 metrů.

Nesmírně si vážím svých dvou kamarádů Jiřího Fejfara a Adama Navrátila. Stavbu voru a veškeré náklady s ní spojené jsme si zaplatili sami z vlastní kapsy – tedy bez žebrání. Jde o částku asi 500.000 korun.

Z voru jsme si vzali radiostanici, kompas, mapy a pár osobních věcí a odjeli autem do Čech.

Plně vybavený vor i s potravinami na půl roku jsme prodali za 1 euro spřáteleným přístavním dělníkům. Dalo by se tak říci, že velký životní sen má cenu jednoho eura.

I přes neúspěch projektu Eurica přátelství nás třech trvá.

Na mořeplavbě je vždy nejtěžší fáze vyplutí, a to se tentokrát nezdařilo. Žijeme ve světě, kde úředníci (tedy naši sluhové) se stali našimi pány.

Myšlenkou plavby na smrkovém voru oceánem jsem inspiroval celou řadu lidí u nás i v zahraničí. Přeji jim, aby se jejich plavba povedla.

Za poslední dva týdny co jsme já, Jirka a Adam válčili s větrnými mlýny portugalské byrokracie, zemřel nejenom náš vor Eurica, ale zemřel i tak vzácný člověk jako doktor Karel Šmejkal, bývalý primář hradecké interny a kamarád, který miloval moře.

Neustále něco v životě ztrácíme a získáváme. Otázka zní: Co je to úspěch. Myslím, že nežít jenom pro sebe, někoho milovat a mít přátele.

„Táto," povídá můj pětiletý syn Daniel, „vezmu si z kuchyně dvě židle." „Na co je budeš mít?" ptám se. „Chci si z nich v pokoji postavit loď," řekl a dal se do stavby.

Rudolf Krautschneider, 6. července 2015


Zleva: Jirka, Adam a Ruda – po návratu v Lupenici

 

Pořád čekáme na vyjádření úřadů
Vor je připraven k vyplutí
K oceánu zbývají dvě míle
Ne, vyplout nás nenechají...