Úvod » KNIHY » Moře solí země


        

Moře solí země

skladem

 

Číslo produktu: 015
Cena bez DPH: 182 Kč
Cena s DPH (10 %):
200 Kč

do košíku:
  ks  

Rudolf Krautschneider

Moře solí země

Obsah této knihy snad nejlépe představí motto v jejím úvodu: „Náš svět mi voní nejenom mořem a orchidejemi v džungli, ale i mrkví a salátem na záhonech českých zahrad. Zachycuji perem i svými filmy jeho obrazy, které mě neustále fascinují. Jsem rád, že mohu toto nekonečné moře příběhů vnímat a plout v něm ke stále novým a neznámým břehům.“

Součástí knihy je CD s fotografiemi z celého světa.

formát 165 x 240 mm, 324 stran, brož.

 

Ukázky:

Göteborg

Do Göteborgu jsem vplul poprvé před 35 lety na plachetnici Vela. Bylo to při plavbě ze Shetlandských ostrovů. Sedmimetrová Vela vplula za mlhy mezi stovky skalnatých ostrovů. Ohrožovaly ji bajonety kamenných mělčin. Proč jsme nepluli vyznačenou plavební dráhou? Protože vál vítr z východu a my jsme museli křižovat. Náš dryf ještě zvětšoval proud z řeky Göta. Vela samozřejmě neměla motor ani radar, který by nás bezpečně vedl lodní dráhou. Naší výhodou byl malý  ponor 140 centimetrů a malá váha lodě (snadno by sjížděla z mělčiny). Z mlhy k nám dorážely zvuky blízkého města a také jeho zápach.
Míjeli jsme bóje často v těsné blízkosti. Jejich blikající zelená a červená světla nás vedla k cíli. Některé bóje měly i zvukové signály. Zvonily nebo troubily. Ty byly za mlhy pro nás (plul jsem s polským studentem) velmi důležité. Jedna z těch bójí zvonila a štěkala. Neznal jsem takový signál, a tak jsem připlul blíže. Na zakulacené ploše bóje se možná z posledních sil držel pes. Během chvilky jsem ho přetáhl na palubu. Třásl se zimou. Schoulil se v kokpitu a tiše ležel. Nabídl jsem mu trochu masa z konzervy, ale nechtěl. Dal jsem mu napít. Lačně vypil vodu z misky, a tak jsem mu dal ještě jednu. Potom se váhavě pustil do jídla. Obojek neměl. Na první pohled bylo vidět, že je to ten nejlepší druh psa. Směsice snad všech ras. Malé tělo, velká hlava, barva srsti od bílé přes hnědou, žlutou až do výrazné černé, uši malé, skoro myší, ale s dobrotivým úsměvem a vděčným pohledem. Zakňučel a otíral si hlavu o moji holínku. Díval se na mě důvěřivě. Jak kdyby věděl o mých problémech. Neměli jsme vízum ani peníze na přísnou karanténu pro domácí zvířata připlouvající do Švédska. Také jsem neměl žádný důkaz o tom, že ten pes je Švéd.
Mohl bych ho blízko břehu hodit do vody, aby doplaval. Vzal jsem jej do náruče. Strachy zakňučel a začal sebou mrskat ve snaze uvolnit se. Položil jsem jej opět do kokpitu. Schoulil se do kouta a bylo vidět, že se opět bojí. Asi ho už někdo vyhodil přes palubu. A tak jsme s ním vpluli do přístavu. Vyvázali jsme se k molu a já jsem hned psa vynesl na břeh. Zadupal jsem ve snaze jej odehnat. Udělal pár kroků a močíc si s kňučením sedl na zadní. Během chvilky přijela policie, ale také se objevil jeden vysoký starší pán s pěstěnou bradkou a deštníkem. Policista si prohlédl naše pasy a skepticky konstatoval, že nemáme švédská víza. Sdělil jsem mu, že ve Švédsku chceme jenom načerpat vodu do kanystrů a hned odplujeme. Policisté se ujistili, že nevezeme alkohol ani cigarety a odcházeli.
„To je váš pes?“ zeptali se podezíravě.
Pes se totiž připlížil až k lodi.
„Ne!“ řekl jsem rozhodně.
„To je můj pes,“ řekl ten starší muž a našeho nalezence pohladil.
Policisté jej upozornili, aby nosil obojek a byl na řemenu. Odjeli.
Ten muž se jmenoval Bastl a byl profesorem varšavské univerzity. Toho času emigrant ve Švédsku. Byl naším světlem v Göteborgu a já mu teď ještě jednou děkuji za sebe i za toho psa. Poznal jsem díky němu a jeho synovi Adamovi Göteborg i část kanálu Göta, který odtud vede přes jižní Švédsko až do Stockholmu.
Starý pan profesor už nežije, ale Adam má plachetnici a v každé volné chvíli pluje po moři.

...


Polská Concordia

Sedmdesátá a osmdesátá léta v Polsku byla hektická. Odpor k systému, který byl zcela závislý na Moskvě sílil. Napětí ve společnosti vyvrcholilo na začátku osmdesátých let. Obrovský vliv na všechno měl polský kardinál Karol Wojtyla, který přijal jako papež jméno Jan Pavel II.
Vznik hnutí Solidarita vysunulo do popředí odboje elektrikáře z gdaňské loděnice Lecha Walesu. Armáda s generálem Jaruzelským v čele rozpoutala teror proti svému národu. vyhlásila vojenský stav a uzurpovala si veškeré právo. Na krátkou dobu se vše v Polsku zastavilo.
Po celou dobu komunistického režimu bylo jedno odvětví, kde panovala relativní svoboda. Byl to námořní jachting. Jeho rozvoj a úspěchy byly sice výsledkem touhy Poláků po moři, ale je třeba říci, že i v těch nejtěžších dobách temna se v Polsku stavěly plachetnice za státní peníze a systém klubů byl dostupný všem. Byl to fenomén, který neměl v té době ve světě obdoby. Investice do mořského hospodářství byly gigantické. Výsledkem je, že Polsko disponuje i ve světovém měřítku neuvěřitelným množstvím odborníků v tomto odvětví. Polští lodní konstruktéři dosáhli světového věhlasu. Dalo by se říci, že jde o polskou školu, která se vyznačuje hlavně solidností. Budu jmenovat některé, s kterými jsem se setkal: Gogolkiewicz, Hofman, Siudy, Jaworski, Kowalski, Michalski, Skrzat, Tumilowicz, Langer, Strawinski, Arminski, Mlynarczyk. Světově známou osobností v oboru jachtingu je teoretik Marchaj žijící v Anglii.
Polská flotila obchodních a rybářských lodí a také plachetnic a plachetníků budila respekt a údiv všude na světě. Námořní školy doslova chrlily navigátory a specialisty v námořní dopravě. Systém jachtařských škol byl propracovaný a pokrýval celé území Polska od Tater až po mořské pobřeží. Polští kapitáni měli a mají všude na světě velmi dobrou pověst. Námořní školy bez ohledu na zmenšení polské flotily dále zásobují svět svými absolventy.

V sedmdesátých letech vznikl v Polsku neuvěřitelný projekt. Začaly se stavět velké plachetníky. Tyto ocelové lodě nesly až tři stěžně s ráhnovým oplachtěním. Bylo to v době, kdy dosloužil slavný plachetník Dar Pomorza, který dnes stojí jako muzeum v Gdyni.
Jako první sjel z doků plachetník Pogoria. Jeho panenská plavba vedla do Indie a zpět. Posádku tvořili studenti z polských gymnázií. Absolvovali jeden školní rok na moři. Kromě výuky pracovali jako námořníci. Tento příklad ovlivnil Kanadu, která otevřela školu na polském plachetníku Concordia. V prvních letech byla celá posádka polská a studenti z Kanady a USA. Později se vyškolil kádr amerických navigátorů, ale i tak byl kapitánem a šéfem strojovny převážně Polák. Největší osobností mezi kapitány byl Andrzej Straburzynski. Ten si vybíral posádku a jeho slovo bylo na té lodi zákonem. Andrzej doslova Concordií a její plavbou žil. Byl jsem svědkem jeho námořního růstu. Jako odchovanec trzebiežské jachetní školy byl jejím nejlepším produktem. Andrzej, se kterým jsem se dlouhá desetiletí přátelil, zemřel. Tím skončila dlouhá éra polských kapitánů na Concordii. Vím, že ten úvod je dlouhý, ale český čtenář neví o Polsku nic nebo takřka nic.
Vraťme se ke Concordii. Potkal jsem ji v různých přístavech světa. Na její palubě jsem strávil hodně nocí v přátelském kruhu lidí moře. Na palubě mých lodí byli vždy kadeti z Concordie vítáni.
Concordia pluje podél Jižní Ameriky s americkým kapitánem. V nestálém větru nese příliš mnoho plachet. V jeho poryvech zrychluje a zpomaluje, a tak se posouvá ke svému cíli – Montevideu v Uruguayi. Plavba probíhá normálně a již vyškolená posádka si vede dobře. Patrně to byl nimbostratus, který svým větrem zaútočil na tři vysoké stěžně Concordie nesoucí většinu prádla (označení v námořní hantýrce: plachetník pod plnými plachtami totiž z dálky vypadá jako by někdo sušil prádlo).
Je 18. února 2010. Horké brazilské ráno. V silném poryvu se Concordia převrací a už se nenarovná. Otevřenými palubními poklopy voda zaplavuje loď. V té situaci je evakuace velmi těžká. Manévr opuštění lodě může dobře provést jenom velmi dobře vycvičená posádka. Až vojenský dril, který panuje na polských námořních školách a nesčetněkrát nacvičované záchranné manévry tentokrát slavily úspěch. Všech 64 členů posádky opouští rychle se potápějící loď a zachrání se. Radiobóje EPIRB vyslala signál volání o pomoc a také svoji přesnou pozici. Trosečníci strávili osmnáct hodin v záchranných člunech. Lodě plující v blízkosti je začaly okamžitě hledat. Záchranná loď brazilského námořnictva je potom všechny posbírala na svoji palubu. Již krátce po havárii se nad záchrannými čluny objevila helikoptéra, která jim shodila potřebné léky. Štěstím bylo, že se počasí nezhoršilo. I tak většina trosečníků trpěla mořskou nemocí.
Školní plachetník Concordia nepřežil ani o rok svého slavného kapitána Andrzeje Straburzynského. Lidé moře jsou pověrčiví a věří, že Andrzej shora dohlížel na tu záchrannou akci. Když plul s Concordií, říkával: „Všichni na palubě jsou jako moje děti. Na ty musí být při výcviku přísnost, ale hlavně je musíme milovat.“

...

Jantarové slzy

Sosna stála na písčitém břehu Baltského moře po staletí. Její mohutný kmen odolával silným větrům. Bouřlivé vlny atakovaly pobřeží a ukrajovaly z něj nenasytně celé pláty. Teď se sosna nachýlila a smolné slzy kanuly po její kůře, jakoby vnímala svůj blížící se konec. Část kořenů se marně držela písčitého břehu. Obnažené větve vztahovala k moři jak ruce v obranném gestu.
Za jedné bouřlivé noci začal s praskotem trhajících se kořenů její neodvratný pád. Moře teď zvídavě prozkoumávalo kmen i každou drobnou jehličku. Pod tělem sosny vlny vymývaly písek a vtahovaly ji do své říše. Moře pak laskalo a hnětlo ty smolné slzy po tisíce let. Po bouřích sbírají lidé na pobřeží v písku ty vyplavené jantarové slzy všech možných medových odstínů a věří pověsti, která říká, že jantarový náhrdelník na šíji ženy přináší štěstí a lásku.

NzgwMz