Úvod » KNIHY » Život v kleči aneb za hory za doly


        

Život v kleči aneb za hory za doly

skladem

 

Číslo produktu: 030
Cena bez DPH: 118 Kč
Cena s DPH (10 %):
130 Kč

do košíku:
  ks  

Rudolf Krautschneider

Život v kleči aneb za hory za doly

Příběhy z Krakonoš a Karvinska. Osudy hrdinů této knihy jsou důkazem, že žádný režim nedokáže zcela zničit kvalitu života. V prosté soudržnosti a přátelství je dostatek svobody, aby mohl člověk kráčet vzpřímeně v kleče i v kleči.

formát 145 x 205 mm, 148 stran, brož.

 

Ukázky:

Zájezd

Program stmelování pracovních kolektivů nabízel možnost pořádání zájezdů s tématikou hornictví. Bylo žádoucí v rámci družby navštívit pracovní kolektivy v sousedním Polsku. Šachta celý zájezd zaplatila. Po dlouhém váhání udělal  štajgr vedoucím zájezdu Sračkola. Nikdo neměl pochybnosti o jeho znalostech, ale Sračkolovy organizační schopnosti věštily katastrofu. Denně unavoval všechny plánováním, co v Katowicích navštívíme.
„Autobus vyjede v 6.00. V 10.00 návštěva síně tradic revolučního hnutí. 12.00 – 13.00 oběd, 13.30 – 15.30 návštěva muzea hornictví, 16.00 setkání s úderníky polského hornictví, slavnostní předání plakety Velkodolu Čs. armády. 17.00 podepsání úmluvy o spolupráci a výměně zkušeností. V 18.00 odjezd zpět do Karviné.“
Juzek řekl, že se skupinou chlapů nepojede navštívit jinou skupinu chlapů. „Bedziemy jak pedale (budeme jak buzeranti).“
A nejel.
Většina party jela. Nechtěl jsem jet, když Juzek nejel, ale začal mě přemlouvat. Prý bych tam všem chyběl. Tak jsem jel. Překvapilo mě, jak byli všichni módně oblečení. Někteří měli i klobouky. Nikdo na nikoho nepokřikoval. Daj ten dekel seděl důstojně vedle Sračkola na předním sedadle. Byl Sračkolovou pravou rukou. V té levé držel  Sračkol placatici rumu a občas si přihnul. Potom vstal a spočítal svoje zájezdové ovečky. Byli všichni. Řekl šoférovi: „Jazda.“ Když se autobus rozjížděl, přiběhl ještě štajgr. Vyvolal Sračkola ven. Důvěrně mu kladl na srdce, aby se jako vedoucí zájezdu vyhýbal sračkolu.

S vražedným výrazem ve tváři mu to Sračkol slíbil.
„Jste reprezentanti šachty a celého ostravsko-karvinského revíru. Soudruh Mamula nám věří.“
Mamula, to bylo zaklínadlo. Mamula byl horník, který to dotáhl vysoko. Tak zvaný dělnický kádr.
Sračkol chápal, že jeho mise je natolik důležitá, že raději vypil lahev sračkolu ráno doma a do autobusu si vzal jenom rum.
Sotva jsme se rozjeli, bylo slyšet klokotání hrdel. Před hranicí posbíral Sračkol všechny pasy a souhlasil s malou zastávkou v hospodě, protože pověst polského piva byla špatná. Malá zastávka se protáhla na dvě hodiny. Sračkol spokojeně popíjel a nakonec jej zodpovědnější kolegové museli přemlouvat, aby vůbec nastoupil do autobusu. Hlavním argumentem bylo, že s takovou nestihnou v Katowicích ani oběd.
Na hranicích se všichni drželi statečně. Některé však museli budit, aby pohraničníci porovnali fotografie v pase s jejich vizáží. U Sračkola nastal problém. Měl fotografii starou deset let. Teď ale vypadal o třicet nebo čtyřicet let starší. S váháním jej pustili.
Hned za hranicemi se Sračkol zhostil své funkce. Informoval všechny, že tady se dá pít jenom vodka. „Pivo ani víno, proboha, né!“ volal. Zájezdníci si teď vyndávali z trenýrek a jiných skrýší polské zloté, které si výhodněji nakoupili od veksláků.
„Od teď jenom vodku!“ zvolal Sračkol a dopil placatici rumu.
Návštěvu síně revolučních tradic odložili na jindy a jeli rovnou
k obědu. Polský družební kolektiv na ně už čekal v restauraci. Někteří se znali z různých setkání.
„Chlopie,“ řekl jeden polský horník Sračkolovi, „nie pij juž ten sračkol.“ A Sračkol mu to rád slíbil.
Před každým stála vedle talířů lahev vodky. Číšníci přinesly misky s ledem. Vedle otevřených lahví vodky stály lahve džusu na popicie (na zapití).
„Na zdrowie!“ bylo slyšet hluboké hlasy. Zavládla přátelská atmosféra. Na muzeum ve 13.30 si nikdo ani nevzpomněl. Organizátoři moudře předvídali, že návštěvu muzea asi Češi nestihnou, no a přodovniky práce (úderníky) už vzali s sebou. Chacharština splynula s polštinou. Lidé vytvořili skupinky a dobře se bavili. Sračkol si vzpomněl, že má koupit pro sousedova syna na trhu texasky. Svoji lahev měl už vypitou, a tak jej nic v restauraci nedrželo.
Vykolébal se ven. Věděl, že tržiště je někde na blízku. Bylo už 18.00. Sračkol si zapaloval už po několikáté cigaretu, konečně mocně potáhl, hořela. Spokojeně zahodil sirku. Zůstal udiveně stát. Sirku měl, ale krabička cigaret nikde. Omylem ji zahodil do odpadkového koše. Koš byl ocelový ve tvaru tučňáka. Podíval se do otevřeného zobáku. Krabička tam byla. Naklonil se a zavrávoral. Potom nechtíc narazil hlavu do toho ptačího koše. Marně se snažil hlavu vysunout.
Z odřených uší mu tekla krev. Padl na kolena. Koš se naklonil. Cloumal s ním, ale bolelo to. Byl ještě jeden problém – v tom ocelovém koši předtím vyhořelo smetí. Na dně byly ohořelé zbytky odpadků a saze. Motal se parkem.
Osazenstvo zájezdu na pobídku šoféra už sedělo v autobuse. Sračkol nikde. Vydali se ho hledat. Když jej objevili v blízkém parku, žasli.
„Co děláš v tom tučňákovi?“ ptali se ho.
Jeho hlas zněl dutě jako z dálky. Říkal jenom samé čárky. Rozevřeli zobák a vyndali mu hlavu. Vypadal jako čert.
Dovlekli ho do autobusu, a ten se hned rozjel. Zmožený Sračkol byl špinavější nežli po šichtě. Ležel v sedadle a spal ostatně stejně jako většina vyslanců ostravsko-karvinského revíru. Šokované pohraničníky museli dlouho přemlouvat, aby uvěřili, že ten mouřenín s odřenýma ušima je opravdu Sračkol.
O zájezdu a výkonu Sračkola jako vedoucího se dlouho mluvilo. Sračkol přijal Juzkovu gratulaci se skromným výrazem ve tváři. „Konečně někdo naši šachtu také proslavil i v zahraničí.“ Kdyby horníci věděli, jaké zvuky vydává tučňák, určitě by to Sračkola neminulo. Takhle si jenom Sračkol v hospodě často připíjel „na tučňáky“...


...Dva muži jdou beze slova vzhůru po lesní stezce. Jejich lyže v tom zledovatělém sněhu občas proklouznou. Vysoký náklad na jejich krosnách jako by je netížil. Tížily je spíše jejich myšlenky. Vyšli z lesa. Procházeli teď klečí. Na ostrém traverzu se zastavili. V předklonu opřeli náklad o hůlky. Odpočívali. Mlčky se dívali do kraje. Ranní slunce zahalilo krajinu nízkou mlhou. Zenek hledal očima kopec Strážník, ale ten se schoval do mlhy.
Když přišli na Jestřábky, byl už rolbař dávno pryč. Sundali náklad z krosen a vyšli ven k Vrbatově mohyle. Ranní mlhu odvál vítr. Prosluněné hory akumulovaly sluneční teplo na léto.
Zenek na horách zůstal. Vždyť to byl jeho domov. A nosič? Sjel dolů na Mísečky. Sundal lyže a nechal je opřené o Cáchovnu. S rancem na pravém rameni odcházel, aby hledal svoje malé životní štěstí na širém moři.


Máte pocit, že některé postavy z příběhu Jestřábi z Krakonoš poznáváte? Pak se mýlíte. To jenom vítr času přivál podobnosti, se kterými jste se určitě v životě setkali. Jako důkaz vašeho omylu musí stačit, že ani pohoří Krakonoše přece neexistuje. Připouštím ale, že jistá podobnost s Krkonošemi tu je. Možná ale jenom proto, že jsem použil místopisná názvosloví Krkonoš. Vše jsem opsal ze života a zasněžených horských plání. Tam vítr, mráz, sníh a slunce píší úžasné příběhy, které dokáže přečíst jen někdo takový jako je Zenon Karabina.

ZDIzY2