Co přinesly vlny a odvál vítr

Rudolf Krautschneider

Co přinesly vlny a odvál vítr

Kniha vypráví o stavbě a části plavby české plachetnice Victoria, která se v roce 2004 vrátila z pětileté plavby kolem světa. Popsal jsem zde i plavby do polárních moří – například k Islandu, do Grónska či do Antarktidy. A nechybí ani příběhy o výjimečných lidech, bez ohledu na to, zda jsou spjati s mořem či nikoli.

Součástí knihy je i CD, které obsahuje na 500 barevných fotografií z plaveb všemi oceány, ale také stavby lodí, lidi a nádhernou přírodu všech klimatických pásem. Najdete zde i na 300 fotografií podmořského života, jak je zachytil Zdeněk Tobola.

formát 165 x 240 mm, 352 stran, brož.

Úryvky z knihy:

Hlavní stězeň

V roce 1986 na hrádecké stráni padl smrk. (V tom roce bylo budoucímu mořeplavci Michalu Nešvarovi dvanáct let a Ivanu Orlovi osmnáct.) Strom byl stoletý, ale nebyl veliký. Prohrál totiž závod o světlo se svými rychlejšími druhy, a tak v růstu zaostával. Léta měl hustší a tělo proto pevnější. Nepadl v souboji s vichrem, ale byl sťat, jak se na poraženého bojovníka sluší. Motorová pila se do něj zakousla svými ocelovými zuby a čistým řezem během minuty projela celou šířkou kmene. V poměru k délce jeho života to byl mžik. Ještě chvíli stál, jako by přitažlivost zemská neexistovala, a potom se opřel korunou o vedlejší stromy. Ty jej nepodržely. Pomalu se teď skláněl a přitom se točil kolem své osy jakoby se ještě naposled chtěl z té výše rozhlédnout. Marně se rukama větví zachytával okolních stromů. Padal rychle a s praskotem, jak si lámal větve o kmeny mezi kterými se teď protlačil k zasněžené zemi, na kterou dopadl s mocným zaduněním. Z rozhoupaných stromů ještě chvíli padaly polámané větve a sníh. Les potom ztichl jakoby se nic zvláštního nestalo. Sekera pomalu a rozvážně sekala jeho větve.
Ten den zahynul jeden strom, ale zároveň se narodil hlavní stěžeň na plachetnici Victoria. Nic na světě nezaniká, všechno se jenom mění. Kmen potom ležel deset let v Jehnědí za stodolou. Schnul a praskal dlouhými jizvami, které krášlili jeho silné tělo. Jestli rozuměl lidské řeči (a za těch sto let růstu se jí mohl naučit), byl asi často smutný, protože slyšel jen samé pochyby. Jako například: „To já budu mít vousy až na zem, jestli z té klády bude někdy stěžeň na plachetnici,“ nebo: „Stejně tady shnije a já to potom spálím v kamnech.“ Padlý strom teď nazývali kládou a nebo už jen označením „to“.
Po deseti letech přišla parta budoucích mořeplavců. Popadli jej a vynesli na náves. Kmen teď jel na nákladním automobilu až do Ústí nad Labem. Později jej zasadili přes otvor v palubě Victorie do kýlu a jako tažného koně jej osadili výstrojí. Z kmene se stal stěžeň. Ti, kteří nerozuměli plachetnicím, mu říkali stožár. Stěžeň se na ně nezlobil. I ten název se mu líbil. Chápal jej tak, že žil sto zářných let. Na Victorii byl nejvyšší – hlavní. Trčel k nebi obtočen lanovím a po stranách se k jeho vrcholu táhly žebříky. Po nich lezli mořeplavci k nebi blíž. Říkali mu grot stěžeň. Před ním stál menší fok stěžeň, no a za ním se krčil maličký bezan stěžeň. Stěžně se společně kymácely, jak se loď nakláněla. Ale když stěžně oblékli do plachet, byla to přímo nádhera. Vítr se do nich opřel a jeho síla se přenesla z lanoví a stěžňů a loď radostně poskočila po hladině vpřed. Hlavní stěžeň už nebyl strom ani kláda ani „to“. Byl veledůležitou součástí lodi, a ta plula oceánem...

Zvíře

Zvíře leželo zdánlivě nehnutě. Díval jsem se na ně z vysokého břehu. Bylo tak ohromné, že jsem si jeho velikost a sílu ani nedovedl představit. To, že oddechuje, bylo vidět v pobřežním pásu, jak bílé vlnky omývaly břeh. Viděl jsem, že při dýchání slintá. Teď to zvíře vypadalo neškodně. Sešel jsem dolů na bílou písčitou pláž a brouzdal jsem se v jeho slinách – to z nich se zrodila Afrodité, krásná bohyně lásky. Necítil jsem strach, naopak, ten klidný dech působil mírumilovně. Nebyl jsem ani ve střehu. Věděl jsem, že kdyby něco, tak stihnu vyběhnout do bezpečí na vysoký břeh. Tam by na mě zvíře nedosáhlo. Šel jsem po pláži až do zátoky. Občas mi drobná ševelící vlnka omyla bosé nohy. Teď jsem to zvíře miloval. Vonělo solí, chaluhami, bezpočtem mrtvých i živých živočichů a ještě něčím, co jsem vnímal spíše srdcem. Byly to dálky. Ano, také proto jsem zvíře miloval, ale z celého srdce někdy i nenáviděl. Dobře jsem je znal! Plavil jsem se po jeho hřbetě desítky let. Na otázku proč, nemám jednoznačnou odpověď. V této chvíli klidu a míru dokonce žádnou odpověď. Možná, že tou příčinou mojí lásky a utrpení je plachetnice, která stojí zakotvená v zátoce.
Sedl jsem si na břeh na vyplavenou kládu a pozoroval jsem svoji loď. Vypadá jako na chvíli odložené housle těsně před koncertem. Houslista je nikdy nemusí pozvednout a rozeznít smyčcem, stejně jako já nemusím na té lodi plout. Co kdybych kráčel dál a loď nechal jejímu osudu? Mohl bych si někde žít a třeba sázet stromy. Zasazený strom je jako vyslovená hláska a zasazený les to je souvětí o věčnosti. Ale to jsou všechno jenom úvahy.
Zvedám kotvu a ještě za šera v ranní bríze vyplouvám na otevřené moře. Napadá mě, jestli také existuje zavřené moře? Ale nic takového si nedovedu představit. Příď rozráží malé vlnky a plachetnice v mírných náklonech pluje ze zátoky s plachtami na motýla. Mám pocit, že letím a jen tak pro jistotu se trupem lodi přidržuji vody. Je příliš mladé ráno, a to zvíře pode mnou ještě spí. Pevnina se svým neklidným pulsem mizí za horizontem. Vycházející slunce modří oblohu a rozehřívá moje ruce svírající kormidlo. Kůže zvířete se teď krabatí dlouhými vlnami oceánu. Bílé závoje mraků se nemračí, a tak je nazývám spíše oblaky.
V poledne měním kurz a stěžeň teď jak prst ukazuje přímo ke slunci. V tuto chvíli nevěřím, že zvíře pode mnou chce zvlnit svoji kůži do hřmících a zalamujících se mohutných vln. To vítr ho k tomu někdy nutí svou zuřivou silou. Ale proč teď myslet na bouře? Žádné neexistují! Nejsou ani státy, města, ani lidé. Je jenom nebe, to ohromné zvíře, vítr, já a plachetnice...