Ve vodě na suchu

Úryvek z knihy:

Oblázek

Obří skála stála miliony let na mořském pobřeží. Vzdorovala větru, který se dobýval do každé skulinky. V zimě do těch skulin déšť zanesl vodu, která zmrzla a drolila skálu. V létě ji slunce rozpálilo tak, že na ni nesedali ani rackové. Povrch se tím teplem rozpínal a mikroskopické prasklinky se rozbíhaly všemi směry. Slunce vypilo z puklin vodu, aby ji tam déšť mohl znovu vrátit.

Slunce, voda, mráz a vítr ukrajují skálu do té doby, než se z ní v konečné fázi stane písek. Bouřlivé vlnění buší do skály a vylamuje z ní obrovské balvany. Někdy se do moře zřítí i celá skalní stěna. Moře má možná výčitky svědomí, a tak po tisíce let chlácholivě balvany hladí. Když ohladí jejich hrany, koulí je v příboji do moře a zpět, až z nich jsou oblázky a ty hrají zvonivou melodii, jako by za to děkovaly. Jsou to živé oblázky, které se narodily z lásky oceánu a pevniny. Rád je dávám mým blízkým, protože hlazení není nikdy dost.